Jirka Pospíšil (1970)

  • pastor AC Vyškov
  • vedoucí projektu Nové sbory - zakládání sborů na Jižní Moravě v rámci AC
  • vedoucí stanic AC Ivanovice n/H a AC Bučovice
  • vedoucí diaspor AC Rousínov a AC Slavkov u Brna
  • koordinátor Akce Europe needs Jesus
  • lektor ACETu ČR
  • ženatý s Dášou Pospíšilovou, mající 2 krásné děti - Kristýnku (2003) a Gábinku (2005)
  • fotogalerie naší rodiny - http://pojky.rajce.idnes.cz
  • o naší rodině a našem manželství si můžete poslechnout svědectví v pořadu TWR Fortepiáno.

           + jedna z našich nejoblíbenějších písniček, kterou jsme zpívali na koncertu "20. let a přesto spolu", v které se zpívá, že Bůh je ten, který nás i Vás dobře zná - Ty mne nejlíp znáš.

                                   - - - - - - - - - - - - - -

      Jak jsem uvěřil...

      Jmenuji se Jiří Pospíšil, narodil jsem se v nevěřící rodině. K Bohu jsem nebyl vůbec veden, spíše naopak. Můj táta by místopředseda místní organizace KSČ a dá se říci, že mi vštěpoval myšlenky komunismu, kterým jsem v podstatě věřil. To aby se měli lidé rádi a vzájemně si pomáhali a spolu budovali lepší společnost se mi líbilo a musím přiznat, že líbí až doposud :-) Jen dnes pochybuji o komunistické cestě, jak k takovému cíli dojít. Celé křesťanství je položeno na slově láska a to láska na prvním místě k Bohu a na druhém k bližnímu. Komunisté též stavěli na lásce, ale k socialistické vlasti a to je asi důvod jejich neúspěchu.

      Moji rodiče byli oba jako děti pokřtění, tzn. že patří do ŘKC, ale jsou jen formálními křesťany – jen členové církve bez víry i jakékoliv katolické zbožnosti. Nechodí do kostela, nemodlí se a nikdy mne k Bohu, ani jakékoliv jiné víře, nevedli.

      Okolo mých 16 let jsem začal uvažovat o smyslu života a věcí okolo sebe. Stal se ze mne člověk, hledající pravdu. Jak je běžné u mladých lidí, hledal jsem a experimentoval v různých světonázorech, zvlášť těch, co byli ovlivněny muzikou a uměním. Byl jsem z úvodu „hašišák“ poslouchající metal, tvrdý rock, nosil jsem „džísku“ a dost času trávil v hospodách. Pak jsem začal hledat v přírodě – chodili jsme s klukama po lese, po různých vandrech a uvažovali o založení trampské osady. Líbilo se mi, že se „přírodní lidé“ mají rádi, že mají k sobě blízko, chrání přírodu apod. Narazil jsem ale i na lidi, kteří se k tomuto směru hlásili a to co jsme hlásali přebíjeli alkoholem apod. Zklamalo mne to. Tak jsem hledal dále. Našel jsem zalíbení v umění a v undergroundu. Jezdil po různých výstavách a vernisážích, koketoval s myšlenkami hippies, trávil opět hodně času v hospodách při různém filozofování o smyslu života apod. Cítil jsem se, jako by někdo víc, jako někdo, kdo o věcech více přemýšlí a hodnotí je. Lidmi okolo mne, kteří si žili takový ten obyčejný život, jsem začal pohrdat.

      V té době mi jedna blízká známá - Dáša - řekla poprvé něco o Bohu. Prý uvěřila a Ježíš úplně změnil její život. Mluvila o Bohu úplně s nadšením. První má reakce bylo naštvání – jak může být tak blbá, jak se může nechat tak ovlivnit – vždyť Bůh není a věřit v něj je jen pro slabochy a staré lidi. Tím, že jsem ale rád diskutoval o věcech, začali jsem o tomto tématu více a více mluvit. Zajímavé bylo, že jsem Dášu argumentačně přebíjel, ale viděl, že nestíhá odpovídat, ale její život a nitro se mi před očima proměňovalo. Nemohl jsem ji toho Ježíše vymluvit – ona jako by jej měla v srdci. Byla do něj zamilovaná a její život se tím měnil. Na jednu stranu mne to rozčilovalo, na druhou velmi přitahovalo. Měl jsem snahu ji argumentačně usvědčit z blbosti či fanatismu, ale silně mně to táhlo o tom více a více přemýšlet. Pak jsem se dostal na vysokou školu. Jak bylo zvykem, celý kruh jel na chmel. Shodou okolností (tehdy jsem to nazýval náhodou) jsem, se dostal na pokoj se 2 kluky, kteří byli taky křesťané a ne jen dle jména, ale dle života. Prostě byli podobni Dáše. To co říkali o Bohu bylo něco, co taky žili. Opět mě to rozčilovalo ale i přitahovalo. Vedli jsme dlouhosáhlé diskuze, mnohdy až do ranních hodin. Oni mne vyzývali, abych přijal Krista, já jsem radši šel s kamarády do hospody. Ráno se oni šli modlit, mne bolela hlava. Oni byli pořád nadšení z toho svého Krista, mně bylo špatně. Říkali mi, že pokud chci poznat pravdu a setkat se s Bohem, musím na prvním místě vyřešit svůj hřích, vyznat jej Bohu, poprosit o odpuštění a poprosit Jej, aby vstoupil do mého života... a prý je dobré to říkat na kolenou. To určitě – já nikdy toto neudělám, takto se pokořit... Diskuze dál pokračovali, ale modlit se, přijmout jejich názor – to NE.

       Po chmelu jsem přijel domů a pořád jsem na to křesťanství musel myslet. Říkal jsem si, kdyby oni opravdu měli pravdu... Musel jsem to nějak vyřešit. Jednou jsem došel pozdě večer z hospody domů, měl v sobě 7 piv, a rozhodl jsem se, že to zkusím, šak mně nikdo neuvidí. Zamkl jsem se ve svém pokoji, zakryl hlavu polštářem a zkusil se modlit jak mi křesťané říkali. Vyznal jsem v modlitbě Bohu, že jsem hříšný(to pro mne nebyl problém), poprosil Jej o odpuštění a aby vstoupil do mého života, který mu klidně odevzdávám. Řekl jsem AMEN, jak mi říkali a čekal, co se bude dít. Budou padat trakaře ? Zjeví se mi Kristus či aspoň nějaký anděl, projeví se nějak Bůh? NIC. Vůbec nic se v té chvíli nestalo. Řekl jsem si, že křesťané jsou nejubožejší ze všech lidí, že to je jen ideologie, která vymývá lidem mozky. Prostě nic pro mne. Tečka.

       Nevěděl jsem ale co bude následovat. Druhý den jsem se cítil nějak jinak. Něco se dělo uvnitř mě. Nějak se začali měnit vztahy k lidem okolo mne. Místo pohrdání, jsem začal i k lidem s jiným názorem cítil lásku. Moji rodiče jakoby najednou byli jiní, či mnou jinak vnímaní. Naše vztahy kvůli mým názorům a oblékání apod. byli dost narušené, neměli jsem se moc rádi, tedy aspoň z mé strany jsem cítil pořád - to musíš, to ne, jinak se oblékej ať nám neděláš ostudu, tam nechoď apod. To ráno to bylo jakoby úplně jiné – viděl se rodiče úplně v jiném světle – dokonce jsem měl touhu jim říct, že je mám rád. Něco se ve mně změnilo. Přestal jsem lidmi pohrdat, něco ve mně jakoby začalo lidi milovat – i ty, kterými jsem opravdově pohrdal, ať již kvůli jejich světonázoru či hudbě, kterou poslouchají (to bylo pro mne velmi důležité). Pak jsme jakoby z nebe dostal otázku – Jsi věřící či ne. Můj rozum jasně řekl ne – šak jsem Boha neviděl, nezjevil se mi, nepochopil jsem to..., ale mé srdce křičelo, že v Boha věří. Prožíval jsem takový vnitřní boj. Tak jsem věřící či ne ? Ale hlas srdce byl silnější a já musel sám sobě přiznat, že opravdu věřím, že Bůh je, že On mne miluje, že má o mne zájem a dokonce plán pro můj život.

      Musel jsem před ním kapitulovat a řekl jsem, Pane, co ode mne chceš, to udělám. A přišla odpověď jako blesk z nebe. Nechej se pokřtít. Začal jsem tedy chodil v Brně po různých církví a hledal tu, která by mne co nejdřív pokřtila. Někde mi řekli za 2 roky, někde za 1 rok. Nerozuměl jsem tomu. Bůh chce, abych byl pokřtěn, nač čekat ? Pak jsem se dostal na velkou evangelizaci na brněnském výstavišti, kterou pořádala Apoštolská církev. Moc se mi to líbilo. Dostal jsem kontakt na tento sbor a šel se tam podívat a zeptat na křest. Měli jej za pár dní a prý když projdu krátkým vyučováním, mohu být pokřtěn. Zajásal jsem. V tomto sboru jsem zakotvil, nechal se pokřtít a vést Bohem. Následně jsem začal sloužit mladým lidem, Bůh mi přidal partnerku, vedl mne pak na vojnu a nakonec mne povolal k založení sboru ve Vyškově. Tam jsme se po 3 letech po mém uvěření, již s manželkou Dášou, přestěhovali a začali sloužit. Na závěr jeden verš, který mne provázel, provází a bude provázet celý život:

              Potom jsem uslyšel Pánův hlas: "Koho pošlu? Kdo nám půjde?" Zde jsem, pošli mě!" odpověděl jsem. Izajáš 6:8